Kolika zklamáním bychom předešli, kdybychom řekli, co chceme – včas?

V poslední době jsem zažila dvě situace, které se odehrály v úplně jiných světech — pracovním a soukromém.

Obě mě upozornily na stejné téma:
Když si někdo nese svou představu o tom, jak to "má být", ale neřekne ji včas — nebo ji přidá až ve chvíli, kdy už se nedá nic upravit — končí to zklamáním a frustrací.

V obou případech šlo o event.
Na začátku jsme měli jasnou dohodu a daný rozsah.
Jenže pod tou dohodou bobtnaly požadavky, které nikdo neřekl nahlas.

V práci mě to nechalo relativně klidnou. Manažeři očekávali víc, než bylo zadáno, ale brala jsem to jako ilustraci slabého místa v naší firemní komunikaci.
Bylo to spíš externí zklamání.

V soukromí to ale zabolelo víc.
I když naše komunikace běžně funguje skvěle, i tady nastal stejný vzorec.
Měli jsme jasně domluvený rozsah spolupráce a přesto jsem těsně před jeho startem čelila výčitce, že jsem nenaplnila nově přidaná očekávání — taková, která nikdy nezazněla.

Byla jsem postavena před hotovou věc, kdy už se nedalo nic zachránit.
Nešlo o nesplněnou dohodu, ale o tiché nabalování požadavků, které nikdo neřekl nahlas.

A zvlášť těžké zjištění?
Uvědomila jsem si, že jsem sama v minulosti dělala totéž.
Nevědomě jsem ukazovala, že je lepší vytvořit si vlastní tichý plán a "zvládnout to sama", než včas říct: "Potřebuju víc."

Když si scénář necháme v hlavě, dáváme druhým zodpovědnost za něco, o čem nemají tušení.
A tím se sami stavíme do role, kdy už nemáme možnost věci ovlivnit.
A to většinou nedopadne nijak slavně.

Co se děje v hlavě

Psychologie popisuje fenomén nevyřčených scénářů jako zdroj vnitřního konfliktu – kognitivní disonance.
Tento nepříjemný stav vzniká, když se naše skryté přesvědčení ("mělo to být takhle") střetne s realitou ("nestalo se to").
Abychom disonanci snížili, mozek se snaží vytvořit vysvětlení, které je pro nás méně zraňující. Často volíme projekci – přehazujeme vinu na okolí, místo abychom si přiznali, že jsme nekomunikovali včas.

Neurověda dodává, že mozek je stroj na predikci (prediction machine), jehož primární funkcí je snižování nejistoty ve světě.
Naše očekávání jsou v podstatě predikční modely.
Proto není strategie "nic neočekávat" pro mozek reálná ani zdravá – přestal by se orientovat.

Naším cílem je dát mozku kvalitní vstupy – tedy včas vyřčené informace – aby jeho predikce byly realistické, ne postavené na pouhých domněnkách.

Co si z toho beru já

Nejde o to nemít očekávání.
Jde o to je neschovávat.

A tohle si teď připomínám nejvíc:

• Když očekávání neřeknu nahlas, jsou to jen moje představy.
  

• Když je sdílím, dávám druhé straně možnost se zapojit.
  

• A když si je přiznám, můžu s nimi konečně pracovat vědomě.
  

Očekávání jsou v pořádku.
Stačí je umět vyslovit.