Ups. Zase jsem jela na autopilota.
Znáte ten pocit, kdy se vám nakumuluje přetaženost, podráždění a v hlavě máte prázdno?
To jsem zažila před několika dny.
Nešlo o žádné drama, žádný breakdown.
Jen člověk dlouhodobě jede naplno – drží všechno pohromadě, podporuje ostatní a vždycky ještě trochu přidá.
Dřív bych to přešla, zapnula autopilota a jela dál.
Tentokrát jsem se zastavila.
Ne proto, že bych věděla, jak na to — ale protože tělo a hlava řekly jasné "dost".
Stres – téma, které známe až moc dobře
O stresu bylo napsáno snad všechno.
Knihy, články, kurzy, techniky, jak ho zvládat.
Možná právě proto, když opravdu přijde, často nevíme, co s ním.
Nejde jen o práci. Stres se vplíží i do osobního života.
Přepne nás na autopilota a my přestáváme vnímat sebe.
Chceme ho zahnat – jídlem, vínem, nákupy, výkonem nebo sportem.
Ale čím víc se ho snažím zahnat, tím víc mi dochází, že pozornost mám směřovat jinam.
Ne od stresu, ale k sobě.
Protože stres mi bere jistotu v tom, kdo jsem.
Vyvolává různé emoce – u mě vztek, sebelítost, někdy zahořklost.
U vás možná něco jiného – třeba úzkost nebo lhostejnost.
Ale ty emoce nejsou nepřítel.
Jsou ukazatelem, že nejsem v souladu se sebou a že si nejspíš nechávám překračovat hranice.
A tehdy mi pomáhá pár jednoduchých, ale upřímných otázek:
Co způsobilo, že jsem ve stresu?
Jsou to vnější okolnosti, nebo moje přesvědčení, že musím zvládnout všechno?
Nepřebírám zodpovědnost za ostatní?
Jsem v té situaci z vlastního rozhodnutí?
A nakonec: co s tím můžu dělat – a jak tomu příště předejít?
Tentokrát jinak
Ano, semlelo mě to. Ale jen na chvíli.
Neutekla jsem před tím — šla jsem dovnitř, za tím, co se děje ve mně.
A to je pro mě ten rozdíl.
K zenovému mistrovi mám sice hodně daleko, ale po tomhle týdnu rozhodně o krůček blíž.