O mne

Pohodlně se usaďte, dejte si čaj. Tohle je příběh o hledání vlastní cesty.

Když mi bylo patnáct, přestěhovali jsme se z Polska do Česka. Moje čeština tehdy zvládala tak maximálně Krtečka — nový jazyk, nová kultura, všechno od nuly.  Od dětství jsem bojovala se skoliózou a prošla operací páteře. Už tehdy jsem se učila, že odvaha není absence strachu, ale rozhodnutí jít dál.

Studium jsem nakonec nedokončila. Ve dvaceti jsem začala pracovat v médiích, vedla vlastní rubriku a poznala, jak svět titulků a obrazů umí ohýbat realitu. Byla jsem vychovávaná k autenticitě, a právě tam mi došlo, jak se lze snadno ztratit v rolích a očekáváních.

Do dospělého života jsem vstupovala s představou dokonalého vztahu a rodiny. Realita mě naučila pokory — rozpad manželství, nové vztahy, zklamání i manipulace. A znovu hledání sebe, znovu stavění života z trosek. V těch chvílích pro mě bylo zásadní mít kolem sebe lidi, kteří mě podrželi, a postupně i koučink, který mi pomáhal držet směr.  

Velkým učitelem je pro mě moje nebinární dítě. Už od malá bylo citlivé a odvážné, dnes žije svou pravdu a kreativitu, i když svět nebývá připravený přijímat jinost. Prošli jsme spolu těžká období — včetně duševní krize, která mě zasáhla do morku kostí a otřásla mou rodičovskou jistotou. Naučily mě ale i novému druhu blízkosti, respektu a odvaze mluvit o věcech, které se těžko vyslovují. 

Postupně jsem pochopila, že autenticita je víc než všechny návody a očekávání dohromady.
Pravdivost k sobě není slabost, ale základ pro život, který obstojí i ve zkouškách.
Nepovedu vás, ale půjdu s vámi. Budu se ptát, naslouchat a hledat s vámi cestu tam, kde staré scénáře selhávají.